Rozhovor | Hana Klimešová - newborn a svatební fotografka
Naší první fotografkou, kterou jsme vyzpovídali, je Hanka Klimešová z Ráječka. Hanka byla už od malička fascinována fotografováním. Pamatuje si vyvolávání fotek ještě pěkně postaru. Když se po základní škole rozhodovala, čím se v budoucnu chce stát, vybrala si práci fotografky. I přes to, že vystřídala i jiná povolání, postupně se zdokonalovala a dnes má letité zkušenosti s newborn a svatebním focením.
Web: www.hanaklimesova.cz
Facebook: Hana Klimešová - newborn a svatební fotografka
Instagram: @hana_klimesova_photography
Jak by ses nám představila?
To je pro mne trochu složitější otázka. :) Ale asi jako normální mámu tří synů, co miluje svoji rodinu, má ráda spontánní věci, legraci. Jsou pro mne důležití moji kamarádi a když je to v mých silách, ráda pomohu. Nemám ráda křivdy a obecně negativní věci. Jo a taky tak trochu fotím.
Facebook: Hana Klimešová - newborn a svatební fotografka
Instagram: @hana_klimesova_photography
Jak by ses nám představila?
To je pro mne trochu složitější otázka. :) Ale asi jako normální mámu tří synů, co miluje svoji rodinu, má ráda spontánní věci, legraci. Jsou pro mne důležití moji kamarádi a když je to v mých silách, ráda pomohu. Nemám ráda křivdy a obecně negativní věci. Jo a taky tak trochu fotím.
Jak dlouho se věnuješ focení? A co tě k němu přivedlo?
Focení se věnuju už – fíha, musím chvíli počítat – 13 let oficiálně, respektive na živnost. Ale je to prakticky od dětství, což je už 25 let, možná i dýl.
Co mě k focení přivedlo? Byl to můj otec. Když jsem byla malá, vždycky zatemnil pokoj a šel vyvolávat fotky. To jsem měla ráda. Bavilo mě pozorovat, jak se najednou na bílým papíru začal rýsovat obraz. Asi v mých 8 letech mi koupil foťák, úplně obyčejnej kompakt na film a já s ním lítala po zahradě a fotila všechno možný. Jednou jsem dokonce vypráskala celej 36 snímkovej film jen na plyšáky. To mám na talíři občas ještě dnes. Přes postel jsem dala peřinu tak, aby byla zároveň i nekonečným pozadím, a fotila jsem nejdřív všechny dohromady, pak po skupinkách a ve finále každýho s každým, aby měl jako každej svoji fotku.
Focení se věnuju už – fíha, musím chvíli počítat – 13 let oficiálně, respektive na živnost. Ale je to prakticky od dětství, což je už 25 let, možná i dýl.
Co mě k focení přivedlo? Byl to můj otec. Když jsem byla malá, vždycky zatemnil pokoj a šel vyvolávat fotky. To jsem měla ráda. Bavilo mě pozorovat, jak se najednou na bílým papíru začal rýsovat obraz. Asi v mých 8 letech mi koupil foťák, úplně obyčejnej kompakt na film a já s ním lítala po zahradě a fotila všechno možný. Jednou jsem dokonce vypráskala celej 36 snímkovej film jen na plyšáky. To mám na talíři občas ještě dnes. Přes postel jsem dala peřinu tak, aby byla zároveň i nekonečným pozadím, a fotila jsem nejdřív všechny dohromady, pak po skupinkách a ve finále každýho s každým, aby měl jako každej svoji fotku.
A jak ses pak naučila opravdu fotit? Chodila jsi třeba na kurzy nebo jsi spíš samouk?
Když jsem se ze základky potom rozhodovala kam dál, přes původní myšlenky jako obchodka, zdrávka, kadeřnice, kosmetička z toho nakonec byla fotografka. Takže mám tento obor vystudovaný, ale ne úplně ráda se s tím chlubím, protože to bylo zrovna v době, kdy se lámal analog a digitál a učili jsme se pěkně po staru, protože digitál na škole ještě neměli zvládnutý. Tenkrát jsme měli na praxi dokonce foťák, co ukládal ne na karty, jak je tomu dnes, ale na malý diskety. Karty přišly až potom.
Pár kurzy jsem si prošla taky a vlastně si myslím, že každej by se měl ve svým oboru stále vzdělávat a minimálně jednou za rok na nějakej ten workshop jít. Je to potřeba, aby se člověk zase posunul a dál rozvíjel. Sama už beru na praxi studenty z tohoto oboru a od října plánuju i workshopy na téma newborn.
Po škole jsi tedy hned začala fotit profesionálně nebo si pracovala i mimo obor?
Pracovala jsem různě v obchodech, ale vlastně jsem se snažila být vždycky u tohoto oboru. Občas to ale nešlo, tak jsem byla i jako pokladní v různých supermarketech a tak.
Pamatuješ si ještě na své první focení jako „profík“?
Teď si nejsem jistá, jestli to bylo to úplně první, ale určitě to odstartovala moje kamarádka a spolužačka ze základky Hanka, která mne poprosila o nafocení její svatby. To bylo magický datum 7.7.2007 a od té doby bych tak nějak řekla, že je to moje práce, která mne naplňuje a dávám do ní vše.
Pověz nám, co nejčastěji fotíš?
Nejčastěji fotím miminka, to je bez diskuze. Potom jsou to nastávající maminky a svatby. Miminka fotím v ateliéru (mimochodem, teď mě čeká převzetí klíčů od novýho prostoru, tak se na to strašně těším), těhulky venku a svatby všude možně.
Když jsem se ze základky potom rozhodovala kam dál, přes původní myšlenky jako obchodka, zdrávka, kadeřnice, kosmetička z toho nakonec byla fotografka. Takže mám tento obor vystudovaný, ale ne úplně ráda se s tím chlubím, protože to bylo zrovna v době, kdy se lámal analog a digitál a učili jsme se pěkně po staru, protože digitál na škole ještě neměli zvládnutý. Tenkrát jsme měli na praxi dokonce foťák, co ukládal ne na karty, jak je tomu dnes, ale na malý diskety. Karty přišly až potom.
Pár kurzy jsem si prošla taky a vlastně si myslím, že každej by se měl ve svým oboru stále vzdělávat a minimálně jednou za rok na nějakej ten workshop jít. Je to potřeba, aby se člověk zase posunul a dál rozvíjel. Sama už beru na praxi studenty z tohoto oboru a od října plánuju i workshopy na téma newborn.
Po škole jsi tedy hned začala fotit profesionálně nebo si pracovala i mimo obor?
Pracovala jsem různě v obchodech, ale vlastně jsem se snažila být vždycky u tohoto oboru. Občas to ale nešlo, tak jsem byla i jako pokladní v různých supermarketech a tak.
Pamatuješ si ještě na své první focení jako „profík“?
Teď si nejsem jistá, jestli to bylo to úplně první, ale určitě to odstartovala moje kamarádka a spolužačka ze základky Hanka, která mne poprosila o nafocení její svatby. To bylo magický datum 7.7.2007 a od té doby bych tak nějak řekla, že je to moje práce, která mne naplňuje a dávám do ní vše.
Pověz nám, co nejčastěji fotíš?
Nejčastěji fotím miminka, to je bez diskuze. Potom jsou to nastávající maminky a svatby. Miminka fotím v ateliéru (mimochodem, teď mě čeká převzetí klíčů od novýho prostoru, tak se na to strašně těším), těhulky venku a svatby všude možně.
A kdyby sis měla vybrat, co nejraději fotíš?
Nejraději fotím miminka - newborn. Ta mne opravdu naplňují nejvíc, a tak nějak doufám, že je to znát i na těch fotkách. Zatím je fotím v jedné místnosti u sebe doma, ale to se od října změní, konečně. Potom budu díky mýmu skvělýmu manželovi budovat ateliér u domu, což bude ideální stav. Musím mu poděkovat, že mi to všechno chudák trpí, protože je naprosto skvělej a dělá pro moje výmysly opravdu maximum.
Bereš focení jako svou práci nebo jen jako zábavu?
Focení beru jako zábavu, která mi je prací. Pokud práce člověka nebaví, je to špatně a nemá to smysl. Je důležitý, aby práce člověka určitým způsobem naplňovala. Potom má výsledek tu správnou jiskru. Jak je to nucený nebo jen o penězích, je to špatně a je to znát. Každý by měl dělat to, co ho baví.
V oboru už jsi dlouhá léta… Odmítla si někdy nějakého klienta?
Nejsem úplně zastánce vybírání si klientů. Nepřijde mi to fér. Ale je pravda, že asi dvakrát už jsem se na tom vytrestala celkem dost. Na druhou stranu, dvakrát za tolik let, to není tak hrozný.
Odmítla jsem pouze ty, co poptávali třeba svatbu a já už měla obsazeno, na druhou stranu jim pomáhám posbírat alespoň nějaké kontakty na kolegy, co mají volno a potom se mi párkrát stalo, že jsem dostala poptávku na focení, jak to říct v obalu… Řekněme peprných aktů. Tak to opravdu nefotím a ani s tím nechci mít nic společnýho.
Je pro tebe důležité potkat se se svými klienty ještě před focením?
Já se s klienty před focením vlastně nestýkám mimo focení svateb. Ale i tam jsme vlastně domluvení už předem přes komunikaci po emailu nebo sociální sítě a až pár týdnů před svatbou se potkáme a doladíme detaily. Měla jsem snahu se potkávat se snoubenci ještě před podpisem smlouvy, hned ze startu veškeré domluvy, ale nebyl o to zájem, což mě udivuje, protože si myslím, že je naopak právě důležitý, aby si ty lidi navzájem sedli.
Co je pro tebe při focení nejdůležitější?
Přirozenost. Lidi jsou stále zvyklí na povel od fotografa: „Dejte ruku sem, otočte se tam, podívejte se tady.“ Přitom, když se jim řekne: „Věnujte se sami sobě, mě si nevšímejte.“ vzniknou krásný fotky, ze kterých čiší – a teď důležitý slovo – EMOCE. Ty totiž dodají fotce tu potřebnou jiskru. Když mi přijde rodinka s dětma, nejlepší je jim nechat volnost a u toho je fotit. To jsou prostě nejcennější záběry alespoň v mých očích. Jasně že udělám i nějaký stylizovaný, ale ty přirozený prostě musí být.
Jak moc se pak věnuješ postprodukci?
Nemám ráda „omalovánky“ a podle toho vypadají i moje fotky. Upravím světlost, srovnám světla a stíny, vyladím barevnost. Když je potřeba, vyretušuju nedokonalosti nebo nějaký rušivý prvky, případně fotku oříznu, aby byla lepší kompozice, a to je celý. Zrovna začátkem září jsem měla schůzku se snoubenci a řekli mi, že si mě vybrali právě pro moje fotky, který nejsou kýčem. Jsou jednoduchý, nic přehnanýho, domalovanýho a podobně.
Nabízíš svým klientům i tisk fotek?
Dřív jsem klientům fotky tiskla, přestala jsem. Proč? Ještě dnes mám doma fotky, co si klienti nevyzvedli, ve finále jim stačily jen v elektronické podobě. Je to už téměř 2 roky. Několikrát jsem je urgovala, nabízela jsem i poštu nebo převzetí v jejich městě a nic. Proč se mám otravovat s dodáním tisku, když o to lidi ani nemají zájem?
Po několika letech hledání, který nebyly jednoduchý, se mi podařilo najít naprosto skvělýho dodavatele Dastax. Chválím, kudy chodím. Výborná kvalita, skvělá komunikace a bezkonkurenční systém pro nás fotografy. Už jsem do toho navezla i moji kolegyňku, která váhala snad ¾ roku. Čím je tak úžasnej? Je to jednoduchý…
Fotograf si založí svůj učet. Přes něj může klientům poslat náhledy, ti si jednoduše zakliknou vybraný fotky, rovnou vidí i cenu. Já mám teda na náhledy svůj systém, ale občas toho taky využiju a je to fajn. Co využívám ale především, je odevzdávání fotek přes tento portál. Nezničí kvalitu, zákazníkovi se zobrazí krásná galerie a rovnou z ní si každý objedná libovolný tisk. Ať už chce obrazy nebo fotky, různý formáty, je to jedno. Všechno si nastaví, navíc si k tomu všemu může přidat i svoje vlastní fotky třeba z mobilu. Vše zákazníkovi dorazí pohodlně domů.
Ale aby moji zákazníci nebyli nějak znevýhodnění, že nemají tištěný fotky, jako kompenzaci jim dávám slevu na tisk v hodnotě, jaké by byly náklady pro mne, kdybych fotky nechala tisknout. Což si myslím, že je fér.
Nejraději fotím miminka - newborn. Ta mne opravdu naplňují nejvíc, a tak nějak doufám, že je to znát i na těch fotkách. Zatím je fotím v jedné místnosti u sebe doma, ale to se od října změní, konečně. Potom budu díky mýmu skvělýmu manželovi budovat ateliér u domu, což bude ideální stav. Musím mu poděkovat, že mi to všechno chudák trpí, protože je naprosto skvělej a dělá pro moje výmysly opravdu maximum.
Bereš focení jako svou práci nebo jen jako zábavu?
Focení beru jako zábavu, která mi je prací. Pokud práce člověka nebaví, je to špatně a nemá to smysl. Je důležitý, aby práce člověka určitým způsobem naplňovala. Potom má výsledek tu správnou jiskru. Jak je to nucený nebo jen o penězích, je to špatně a je to znát. Každý by měl dělat to, co ho baví.
V oboru už jsi dlouhá léta… Odmítla si někdy nějakého klienta?
Nejsem úplně zastánce vybírání si klientů. Nepřijde mi to fér. Ale je pravda, že asi dvakrát už jsem se na tom vytrestala celkem dost. Na druhou stranu, dvakrát za tolik let, to není tak hrozný.
Odmítla jsem pouze ty, co poptávali třeba svatbu a já už měla obsazeno, na druhou stranu jim pomáhám posbírat alespoň nějaké kontakty na kolegy, co mají volno a potom se mi párkrát stalo, že jsem dostala poptávku na focení, jak to říct v obalu… Řekněme peprných aktů. Tak to opravdu nefotím a ani s tím nechci mít nic společnýho.
Je pro tebe důležité potkat se se svými klienty ještě před focením?
Já se s klienty před focením vlastně nestýkám mimo focení svateb. Ale i tam jsme vlastně domluvení už předem přes komunikaci po emailu nebo sociální sítě a až pár týdnů před svatbou se potkáme a doladíme detaily. Měla jsem snahu se potkávat se snoubenci ještě před podpisem smlouvy, hned ze startu veškeré domluvy, ale nebyl o to zájem, což mě udivuje, protože si myslím, že je naopak právě důležitý, aby si ty lidi navzájem sedli.
Co je pro tebe při focení nejdůležitější?
Přirozenost. Lidi jsou stále zvyklí na povel od fotografa: „Dejte ruku sem, otočte se tam, podívejte se tady.“ Přitom, když se jim řekne: „Věnujte se sami sobě, mě si nevšímejte.“ vzniknou krásný fotky, ze kterých čiší – a teď důležitý slovo – EMOCE. Ty totiž dodají fotce tu potřebnou jiskru. Když mi přijde rodinka s dětma, nejlepší je jim nechat volnost a u toho je fotit. To jsou prostě nejcennější záběry alespoň v mých očích. Jasně že udělám i nějaký stylizovaný, ale ty přirozený prostě musí být.
Jak moc se pak věnuješ postprodukci?
Nemám ráda „omalovánky“ a podle toho vypadají i moje fotky. Upravím světlost, srovnám světla a stíny, vyladím barevnost. Když je potřeba, vyretušuju nedokonalosti nebo nějaký rušivý prvky, případně fotku oříznu, aby byla lepší kompozice, a to je celý. Zrovna začátkem září jsem měla schůzku se snoubenci a řekli mi, že si mě vybrali právě pro moje fotky, který nejsou kýčem. Jsou jednoduchý, nic přehnanýho, domalovanýho a podobně.
Nabízíš svým klientům i tisk fotek?
Dřív jsem klientům fotky tiskla, přestala jsem. Proč? Ještě dnes mám doma fotky, co si klienti nevyzvedli, ve finále jim stačily jen v elektronické podobě. Je to už téměř 2 roky. Několikrát jsem je urgovala, nabízela jsem i poštu nebo převzetí v jejich městě a nic. Proč se mám otravovat s dodáním tisku, když o to lidi ani nemají zájem?
Po několika letech hledání, který nebyly jednoduchý, se mi podařilo najít naprosto skvělýho dodavatele Dastax. Chválím, kudy chodím. Výborná kvalita, skvělá komunikace a bezkonkurenční systém pro nás fotografy. Už jsem do toho navezla i moji kolegyňku, která váhala snad ¾ roku. Čím je tak úžasnej? Je to jednoduchý…
Fotograf si založí svůj učet. Přes něj může klientům poslat náhledy, ti si jednoduše zakliknou vybraný fotky, rovnou vidí i cenu. Já mám teda na náhledy svůj systém, ale občas toho taky využiju a je to fajn. Co využívám ale především, je odevzdávání fotek přes tento portál. Nezničí kvalitu, zákazníkovi se zobrazí krásná galerie a rovnou z ní si každý objedná libovolný tisk. Ať už chce obrazy nebo fotky, různý formáty, je to jedno. Všechno si nastaví, navíc si k tomu všemu může přidat i svoje vlastní fotky třeba z mobilu. Vše zákazníkovi dorazí pohodlně domů.
Ale aby moji zákazníci nebyli nějak znevýhodnění, že nemají tištěný fotky, jako kompenzaci jim dávám slevu na tisk v hodnotě, jaké by byly náklady pro mne, kdybych fotky nechala tisknout. Což si myslím, že je fér.
Vidíme, že jsi v roli fotografky spokojená. Ale je přece jen něco, co ti na tvé práci vadí?
Asi jen jedna věc, a to je čas, co strávím nad postprodukcí (úpravami). Dvě svatební sezóny jsem měla 15-18 svateb a můžu říct, že jsem celý léto viděla jen svůj počítač a nic jinýho. Manžel šel s dětma na zmrzlinu, koupaliště, výlet a říkali mi: „Mami, pojď s náma!“, nemohla jsem. Bylo mi to strašně líto, protože na nich bylo vidět, jak to mrzí je i mýho chlapa. Ale moji práci za mne nikdo neudělá, tak bohužel. Letos jsem svatby omezila a fotím maximálně čtyřhodinové úvazky. A to ještě mám ty svatby v průměru dvě do měsíce, řekněme od června do září. Je to nesrovnatelný.
Další věcí je, že je spoustu „kolegů“, co nám shazují ceny. Často čtu poptávky typu: „Hledám fotografa za rozumnou cenu.“ nebo „Prosím o doporučení fotografa, co si nebere majlant.“ Tohle je velkej problém. Nejčastěji to vidím právě u svateb a potom čtu příspěvky nešťastných nevěst, jak mají hrozný fotky a je jim do pláče. Není to samozřejmě pravidlem, ale děje se to víc a víc. Pak jsou zase lidi, co hledají fotografa, který je vyfotí zadarmo a bude si je moct dát do portfolia. Spousta lidí v tom vidí velký byznys a spousta lidí na tom chce ušetřit. Bohužel, dnešní doba je taková a velice mne to mrzí.
Dotkla se tě nějakým způsobem pandemie? Jak ses s tím vypořádala?
Na pandemii mám svůj názor, kterej raději nebudu ventilovat. Celá ta situace kolem se mě sice dotkla, ale dá se říct, že jen okrajově. O nějaký zakázky jsem přišla. Jedna byla celkem velká, což mě mrzí, ale co už. Zbytek jsem přesunula na dobu, kdy jsem už fotit směla.
Je něco, čeho bys chtěla ve své kariéře dosáhnout? Máš nějaké cíle?
To je celkem těžká otázka a popravdě jsem nad ní nikdy ani moc nepřemýšlela. Nejsem člověk, co by plánoval budoucnost nějak výrazně a do detailu. Mně asi stačí, aby moji klienti byli stále spokojení, případně se vraceli a aby se mý fotky pořád líbily.
Hlavně aby bylo koho fotit, v dnešní době chytrých telefonů naše řemeslo celkem vymírá. Fotí snad každej třetí, co si pořídí ten „mega foťák“ a je pomalu nejchytřejší.
Trochu mě tohle mrzí, protože fotografie je velice krásnej obor a umění. Jsou to autorský díla, což spousta lidí neví a nemají problém sáhnout do fotky od fotografa a tím, aniž by to tušili, poruší autorskej zákon. Je to prostě danou dobou, s tím nic neuděláme.
Co bys poradila někomu, kdo se chce fotografováním začít živit?
Asi velkou trpělivost a aby ten člověk našel v sobě opravdu žánr, kterýmu by se chtěl věnovat a v něm se neustále zdokonalovat, pracovat na sobě. No a taky štěstí. Jen tak se dá asi prosadit. Člověk musí být něčím originální, mít svůj rukopis. A hlavně cenit si své práce a času, podle toho si nastavit cenu.
Asi jen jedna věc, a to je čas, co strávím nad postprodukcí (úpravami). Dvě svatební sezóny jsem měla 15-18 svateb a můžu říct, že jsem celý léto viděla jen svůj počítač a nic jinýho. Manžel šel s dětma na zmrzlinu, koupaliště, výlet a říkali mi: „Mami, pojď s náma!“, nemohla jsem. Bylo mi to strašně líto, protože na nich bylo vidět, jak to mrzí je i mýho chlapa. Ale moji práci za mne nikdo neudělá, tak bohužel. Letos jsem svatby omezila a fotím maximálně čtyřhodinové úvazky. A to ještě mám ty svatby v průměru dvě do měsíce, řekněme od června do září. Je to nesrovnatelný.
Další věcí je, že je spoustu „kolegů“, co nám shazují ceny. Často čtu poptávky typu: „Hledám fotografa za rozumnou cenu.“ nebo „Prosím o doporučení fotografa, co si nebere majlant.“ Tohle je velkej problém. Nejčastěji to vidím právě u svateb a potom čtu příspěvky nešťastných nevěst, jak mají hrozný fotky a je jim do pláče. Není to samozřejmě pravidlem, ale děje se to víc a víc. Pak jsou zase lidi, co hledají fotografa, který je vyfotí zadarmo a bude si je moct dát do portfolia. Spousta lidí v tom vidí velký byznys a spousta lidí na tom chce ušetřit. Bohužel, dnešní doba je taková a velice mne to mrzí.
Dotkla se tě nějakým způsobem pandemie? Jak ses s tím vypořádala?
Na pandemii mám svůj názor, kterej raději nebudu ventilovat. Celá ta situace kolem se mě sice dotkla, ale dá se říct, že jen okrajově. O nějaký zakázky jsem přišla. Jedna byla celkem velká, což mě mrzí, ale co už. Zbytek jsem přesunula na dobu, kdy jsem už fotit směla.
Je něco, čeho bys chtěla ve své kariéře dosáhnout? Máš nějaké cíle?
To je celkem těžká otázka a popravdě jsem nad ní nikdy ani moc nepřemýšlela. Nejsem člověk, co by plánoval budoucnost nějak výrazně a do detailu. Mně asi stačí, aby moji klienti byli stále spokojení, případně se vraceli a aby se mý fotky pořád líbily.
Hlavně aby bylo koho fotit, v dnešní době chytrých telefonů naše řemeslo celkem vymírá. Fotí snad každej třetí, co si pořídí ten „mega foťák“ a je pomalu nejchytřejší.
Trochu mě tohle mrzí, protože fotografie je velice krásnej obor a umění. Jsou to autorský díla, což spousta lidí neví a nemají problém sáhnout do fotky od fotografa a tím, aniž by to tušili, poruší autorskej zákon. Je to prostě danou dobou, s tím nic neuděláme.
Co bys poradila někomu, kdo se chce fotografováním začít živit?
Asi velkou trpělivost a aby ten člověk našel v sobě opravdu žánr, kterýmu by se chtěl věnovat a v něm se neustále zdokonalovat, pracovat na sobě. No a taky štěstí. Jen tak se dá asi prosadit. Člověk musí být něčím originální, mít svůj rukopis. A hlavně cenit si své práce a času, podle toho si nastavit cenu.
